Praha se uměla chladit sama. Pak na to zapomněla

Každé léto se debata o přehřátých českých městech rozjíždí ze stejného místa: stínicí plachty, mlžítka, víc stromů, víc klimatizací. Text Centra architektury a městského plánování přichází s méně samozřejmým argumentem — že Praha už jeden hustý a funkční chladicí systém má, budovala ho šest století a většina z něj vznikla dřív, než jsme pro to měli dnešní slovník.

Pasáže

Praha má jeden z nejhustších systémů pasáží ve střední Evropě, soustředěný mezi Václavským náměstím a Národní třídou. Platýz, Světozor, Černá růže a Lucerna jsou jména, která zná každý. Vznikaly především od konce devatenáctého století jako komerční infrastruktura — způsob, jak zpeněžit vnitřek městského bloku — ale důvod, proč jsou v srpnu příjemné, je tepelný. Pasáž je cesta blokem, kam nikdy nedopadne přímé slunce, z obou stran odcloněná prohřátou hmotou, trvale ve stínu a s proudícím vzduchem.

Podstatné je, že na sebe navazují. Pasáž je klimatickou infrastrukturou jen tehdy, když se jí dá projít napříč čtvrtí — a v této části Prahy to většinou jde.

Podloubí a hmota

Malostranská podloubí kolem Malostranského náměstí a v Nerudově ulici jsou středověká a fungují na jiném principu: ne na trasování, ale na tepelné setrvačnosti. Tak masivní zdivo pohlcuje teplo pomalu a pomalu ho i vydává, takže se prostor pod ním otepluje s několikahodinovým zpožděním za ulicí. Ve spojení se stíněním samotného podloubí vzniká krytá cesta použitelná i v nejhorším odpoledni.

Dvory a zahrady

Uvnitř bloků jsou nádvoří — Karolinum a Klementinum jako nejreprezentativnější příklady — která dělají totéž ve svislém směru. Hluboký dvůr je zastíněný rezervoár chladnějšího vzduchu uvnitř rozpáleného bloku a jeho obytné a polosoukromé varianty jsou rozeseté po celém historickém městě.

Barokní palácové zahrady stoupající po malostranských svazích, mezi nimi Vrtbovská a Ledeburská, jsou nejzáměrnější verzí: zeleň a voda použité jako architektonické nástroje, nikoli jako výzdoba, na terasovaném terénu, po němž vzduch klesá dolů.

Co s tím dělají nové čtvrti

Pointa argumentu je, že nejde o nostalgii. CAMP jmenuje Masaryčku, Rohan City a Bubny-Zátory jako projekty, které tytéž dva principy vědomě vracejí: bloky, jimiž se dá projít, místo aby se obcházely, a veřejný prostor propojený do souvislé sítě.

Je to nízkotechnologická odpověď na problém, o kterém se obvykle mluví vysokotechnologicky. A především je to odpověď plánovací, ne stavební — prostupnost se rozhoduje na úrovni uspořádání bloku, roky předtím, než někdo kreslí fasádu. Právě proto se o ní vyplatí vést spor teď, dokud jsou brownfieldy severně od centra ještě jen výkresy.